Opevnění budované v pohraničí Československé republiky v letech 1935 - 1938
patří k části naší historie, která by neměla upadnout v zapomnění.V tomto období se
uskutečnila výstavba zcela mimořádného rozsahu z hlediska technického, finančního
a stavebního.
V mimořádně krátkém čase byly vybudovány v pohraničí Čech,
Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi technicky a stavebně dokonalé
obranné železobetonové pevnosti. Jednoznačným důvodem byla potřeba obrany
proti hrozbě agrese ze strany nacistického Německa.Předválečné Československo
nikoho neohrožovalo. Dvacet let existence společného státu Čechů, Moravanů,
Slováků, Slezanů, Rusínů, Němců, Maďarů, Poláků a dalších národnostních
menšin naopak svědčí o upřímné snaze tehdejších vlád o vybudování státu
švýcarského typu, jehož základním zájmem je mírové soužití se svými sousedy.
Od ledna 1933, kdy se v Německu dostal k neomezené moci Adolf Hitler, jeho
nacistická strana NSDAP ovládla politický život Výmarské republiky a začala
s fyzickou likvidací demokratické opozice. Nebylo pochyb, že právě Československo
bude jedním z prvních cílů nacistické agrese.Obrana demokracie a samostatná
existence Československého státu se tak staly prioritou. Základem obranné doktríny
byly spojenecké smlouvy s Francií, Sovětským svazem a Velkou Británií. V každém
případě však bylo nutno řešit, jakým způsobem a jak dlouho armáda unese tíhu
prvních bojů. Důvody opevňováníPo vystoupení Německa (14.října 1933) ze
Společnosti národů ministr zahraničí věcí Dr. Edvard Beneš vyjádřil obavy o existenci
Československa. Na jednání s generalitou branné moci byl vznesen požadavek na
přípravu armády na budoucí konflikt s nacistickým Německem. Střet armád se
předpokládal za čtyři až pět let.Generální štáb československé armády stál před
téměř neřešitelným úkolem. Politicko-geografické uspořádání předválečné Evropy
nedávalo mnoho možností k vedení obranných bojů. Vývoj vojenské techniky a
válečné strategie té doby se ubíral směrem k rychlému proniknutí motorizovaných
a pancéřových jednotek podporovaných leteckými údery mezerami protivníkovy
obrany do jeho týlu. Skutečný průběh pozdější války dal tehdejším předpokladům
za pravdu. Německý 'Blitzkrieg' byl úspěšný právě svými prvními překvapivými
údery motorizovaných armád, které rozvrátily protivníkovu obranu, zanechaly za
sebou jednotky prvního sledu a rychle postupovaly do vnitrozemí.V protáhlém
území československého státu nebylo možno manévrovat a hrozilo tak reálné
nebezpečí, že již první dny útoku budou znamenat podstatnou ztrátu území,
narušení zásobování bojujících jednotek a přemisťování posil. Z hlediska vojenské
strategie se tedy jevilo budování stálého opevnění jako nemoderní, ale po posouzení
všech výše uvedených faktorů, jako jediné možné. Zadržet první útoky nepřítele,
stahovat se na další linie obrany až po úplný ústup do slovenských hor, to vše mělo
dát potřebný čas našim spojencům, aby zmobilizovali své jednotky a udeřili
na nacistické Němce z týlu. Pomoc států Malé dohody (Rumunsko, Jugoslávie)
byla brána spíše jako symbolická než vojensky účinná.Za jediné bezpečné hranice
byly považovány hranice s Polskem a Rumunskem. Po připojení Rakouska
k Německu pak bylo zřejmé, že je nutné, s výjimkou polských a asi 200 km
dlouhého úseku rumunských hranic na jihovýchodě Podkarpatské Rusi, opevnit
celé hranice Československé republiky.Proč se rozhodlo pro výstavbu opevnění
ukázala studie, kterou vypracoval brigádní generál Karel Husárek. Pro studii si
vybral obranný úsek Labe-Odra v délce cca 400 km. Pro obranu úseku bez polního
opevnění by bylo zapotřebí 30 divizí (600 000 mužů). Když vezmeme v úvahu,
že po mobilizaci v září 1938 měla armáda ve zbrani 1 280 000 mužů, nebylo
prakticky možné bránit celé hranice Československa. Při vybudování opevnění
v uvažovaném prostoru by k obraně stačilo 165 000 mužů.
Výše finančních nákladů na vyzbrojení 30 divizí v porovnání s výstavbu navrženého
opevnění je téměř totožná. Pro zajištění vysoké obranyschopnosti armády bylo také
rozhodnuto o přezbrojení armády a vybavení armády novými zbraněmi (tanky,
letadla atd.)12. října 1934 byla předložena prezidentu Dr. Edvardu Benešovi tajná
zpráva o opevnění republiky. Do konce roku bylo rozhodnuto o výstavbě
pohraničního opevnění. Výstavba opevněníO výstavbě opevnění bylo definitivně
rozhodnuto 20. března 1935, kdy tehdejší ministr národní obrany Bohumír Bradáč
výnosem 3. Oddělení hlavního štábu č.j. 1034/35 přikázal zřízení Rady pro
opevňování (RO) a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako nejvyššího
orgánu pod velením generála Karla Husárka.Dne 15. října 1935 byla zahájena
výstavba prvních objektů prvního podúseku opevnění Moravská Ostrava. Severní
hranice Moravy (v té době hranice s Německem) byla považována za nejohroženější.
Stavební práce pak pokračovaly horečným tempem ve směru od Ostravy přes
Opavu, Králíky, Náchod, Trutnov, Liberec, Děčín, Ústí nad Labem.V roce 1936
pokračovala výstavba těžkého opevnění, lehkého opevnění vz. 36 a zahájena je
výstavba dělostřeleckých tvrzí. V roce 1937 byla zahájena výstavba lehkých objektů
vz. 37, které se stalo nejrozšířenějším prvkem Československého opevnění.
Současně s výstavbou opevnění jsou budovány systémy stálých překážek,
provizorních překážek a zvláštních zařízení. Stavěly se kasárny pro nově vznikající
hraničářské jednotky, pro zásobování linií vznikaly přístupové cesty, chaty osádek
lehkého opevnění atd.Výstavbu opevnění a modernizaci armády ukončilo
podepsání tzv. Mnichovské dohody 30. září 1938.Na základě politického rozhodnutí
došlo k odstoupení části pohraničí (Německu, Polsku a Maďarsku).
Většina postavených pevností zůstala na odstoupených územích.
Více informací na www.minimuzeum.com
